Znáte ten typ lidí, kteří vypadají na to jak jsou nevinní a milí?
Já jo! Ale bohužel většinou jsou to pěkný, jak to říct slušně, sviňky.
S jednou takovou sviňkou jsem se seznámila už v první třídě. Budeme jí říkat LINDA.
Linda byla hezká hnědovlasá holčička s brýlemi a copánky. Prostě andílek.
Já byla taky brýlatá, ale blondýnka.
S Lindou jsme se spřátelily, byly jsme nejlepší kámošky. V první třídě jsme byly v šatně a byla tam i moje máma.
A co z Lindy nevypadlo... Jsem adoptovaná.
Jo - řekla to úplně z ničeho nic.
Už si ani nepamatuji, co jí na to moje máma řekla, ale to není podstatné.
Od té doby si jí moje mamka zafixovala jako chudinku a andílka a já nevím co ještě.
A tak jsme se kamarádily spaly jsme u sebe a dělaly to co všechny holky v našem věku.
Až jsme jednoho dne dospěly a byly jsme ve čtvrté třídě. (anebo snad třetí?)
Každopádně ještě jsme neměli skříňky, ale jen místnosti s háčky.
Obě dvě jsme chodily do družiny. Vždycky když z družiny někdo odcházel, tak mu paní vychovatelka dala klíč od šatny a ten člověk jí ho měl taky přinést zpět.
Tenkrát jsme šli s Lindou domů ve stejnou dobu a obě samy, takže nám paní vychovatelka dala klíč a my jsme šly do šatny, oblékly se, zamkly a pak to začalo.
Ani jedné z nás se nechtělo jít nahoru do družiny vrátit klíče.
No tak jsme si je tam začaly přehazovat a strkaly jsme do sebe. Až Lindě upadly brýle :D
No a to jí teda vytočilo doběla, strhla mi brýle z očí hodila je na zem a šlápla na ně.
A já protože jsem byla ustrašená a už jsem začínala brečet, tak jsem rychle sebrala pochroumané brýle ze země a utíkala rychle do schodů k paní vychovatelce.
Jenže ani tenkrát jsem nevynikala sportovním talentem, tak mě Linda se svým hraným pláčem předběhla a samozřejmě začala vyprávět svojí verzi příběhu jak já jsem jí rozbila brýle.
Podotýkám, že jediné co s těmi brýlemi měla bylo to že se jí viklaly takové ty opěrky co jsou na nose, které se viklat mají, tudíž se viklaly i mně.
Když jsem paní vychovatelce ukázala svoje brýle, které už neměly nožičky do pravého úhle ale byly skoro v úhlu 180°, tak si je nasadila a řekla, že jsou v pořádku...
No samozřejmě jí to přišlo v pořádku když měla hlavu dvakrát větší. Lindě řekla, že je hold bude muset dát do opravny.
Rozsouzení bylo pro mě jasné -- byla jsem to já kdo byl vinen.
Nakonec nás pouštěly ze školy zvlášť abychom se znovu nepopraly.
Hádejte kdo šel ze školy první. JÁ jsem to nebyla...
No když jsem konečně vyšla ze školy nasadila jsem si pochroumané brejličky a s brekem šla domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat